Akce zařazená do kalendáře mezinárodní organizace WAKONominační soutěž do reprezentačního týmu ČRSoutěž zařazená do Poháru klubůGolden Glove - European Cup
HLAVNÍ STRANAFOTOGALERIEVÝSLEDKYREPORTÁŽE
Olga JANDOVÁ
Olga JANDOVÁ
16. února 2015
Po loňské přestávce se 17.-18.1.2014 konal v italském Mareno di Piave 10. ročník Golden Glove. Zúčastnilo se 16 zemí se 76 kluby a 920 registracemi. Jaké to letos bylo, jsme se zeptali reprezentačního Martina Zavorala, který na turnaj vezl 10 závodníků ze 3 českých klubů.

O co se tedy v kostce šlo?
„Jedná se o světový pohár v kickboxu zaměřený na tatami disciplíny. Letos jsme se zúčastnili již po sedmé, vloni se akce nekonala. Jeli jsme tam na pozvání pořadatele turnaje Rafaela Di Paolo, s kterým již delší dobu spolupracuji. Tento turnaj je pro nás každoročně „rozjezd“ sezóny. Je proto nutné nepodceňovat přípravu. Jeli jsme disciplíny pointfighting, lightcontact a kicklight. Měli jsme tam tentokrát pouze 10 závodníků v zastoupení klubů Martin Zavoral Team Fighter´s, Soru Gym Chrudim – Viktor Beran, František Potužák a Hammer´s GYM – Luboš Vaňka, Aleš Martínek, Nikola Hammerová.“

Jak hodnotíš výkony?
„Z posledních jmenovaných předvedli všichni pro začátek sezóny standardní výkony. Opět se zaspávaly starty a práce s přední nohou. Jsem rád, že všichni zúčastnění toto viděli. Je nutné zapracovat na technickém rozvoji, protože polokontaktní sportovec by měl mít semáčovou přední nohu, boxerské ruce a zadní nohu fullíkovou. Bez techniky to prostě nejde. Chrudimští závodníci, pro které to byly první zahraniční závody WAKO, byli trochu psychicky rozladěni a trvalo jim déle, než se připravili na výkon. Důvodem byl právě nedostatek zahraničních zkušeností – úroveň závodníka WAKO je vyšší než jinde. Jedná se o důležitou zkušenost a jeden z kroků, jak je posunout dál. Důležité je také ochutnat jiné prostředí, umět v něm podávat výkony, potkat soupeře, kteří jsou stejní jako na Mistrovství Evropy i světa a okoukat světové trendy, seznamovat se s rozhodčími. To vše se následně promítá na jednotlivých výkonech, psychiku nevyjímaje. Také se lze po tomto všem lépe připravit na další zápasy, než když nevíš, do čeho jdeš – známe soupeře, natáčíme videa, děláme rozbory atd.“

…a jak dopadli tvoji kluboví svěřenci…?
„V pointfightingu nastoupili za Team Fighter´s Lukáš Šeba, Petr Kšanda, Johanka Petříková (10 let) a Valentýna Vacková (12 let). Johanka je takový náš nový objev – trénuje dlouho, ale byly to její první závody, a hned jsme vyjeli ven. Měla ve své váze 4 závodníky. První zápas vyhrála s přehledem, v druhém prohrála s vítězkou kategorie. Za mě spokojenost – je vidět, že ještě není tak zkušená a vyzávoděná, ale má dispozice k tomu, aby se dostala hodně daleko. Somatotypně bych ji zařadil do stejné kategorie, jako byla Blanka „Barbie“ Šindlerová. Valentýna Vacková dělala dříve lightcontact, ale v Itálii se kategorie posouvá až od 13-ti let, takže jela pointfighting. U ní je to tedy trochu obráceně. Podala dobré výkony – začala si věřit, „chodit“ do startů a osvojovat pohyby. Lukáš byl kvůli operaci rok mimo a začíná znovu „najíždět“, což bylo na startu vidět. Tréninky proto přizpůsobujeme po všech stránkách – pohybově i práci. Trochu vytuhl a nevěří si ve startech tak, jak bych si představoval, ale k tomu se dopracujeme. Petr WAKO i zahraničí, stejně jako Lukáš, jezdí, ale je nevyzávoděný – nová sezóna, nervozita ve všech lidech. Jde prostě jen o to jezdit, sbírat zkušenosti a posunout se zase dál. Jsem hrozně rád, že jsme se společně všichni dostali na další turnaj a rozjeli opět sezónu v Golden Glove.“

Připadá mi, že je to neustále dokola: nedostatek zkušeností, nevyzávoděnost. Je to tím, že tě trenéři jednotlivých klubů (závodníci) neposlouchají nebo nechápou…?
„U některých lidí to trvá kratší dobu, u některých delší. Jde o to, aby se oni dostali do toho problému, a pak pochopí, proč se to po nich vyžaduje. Když se mnou potom jedou na Mistrovství světa, tak vidí, že to, co říkám, je podloženo mými zkušenostmi a praxí, a že je nutné s tím něco dělat. Každý si na to asi musí přijít sám. Jde o to naladit se na stejnou filosofii, pak to bude fungovat. Kdybych to měl jako reprezentační trenér zhodnotit, tak loňský rok byl můj nejúspěšnější a spolupráce s klubovými trenéry je čím dál lepší. Intenzivně komunikujeme a snažíme se neustále zdokonalovat – teď jsme nejnověji zavedli semináře trenérů, aby se výuka sjednotila, výkony stále zlepšovaly a zvyšoval se zájem o tento sport.“

Průběžně pořádáš také soustředění pro reprezentační závodníky. Stále si někteří myslí, že je pouze pro „vyvolené“. Mohou se ho zúčastnit i ostatní?
„Nejedná se pouze o výběrové soustředění, ale je určeno i pro širokou veřejnost – i pro ty, kteří mají ambice se reprezentanty stát. Nejde mi jen o přebírání zkušeností od mojí osoby, ale také od ostatních závodníků, kteří jezdí ven. Je to pro ostatní motivace, ale zároveň také třeba zjištění, že pokud se chceme jakémukoliv sportu věnovat na vysoké úrovni, musíme trénovat více než 2x týdně kondičně.“

Autor: Olga Jandová