Akce zařazená do kalendáře mezinárodní organizace WAKONominační soutěž do reprezentačního týmu ČRNorth American Championship
HLAVNÍ STRANAVÝSLEDKYREPORTÁŽE
Petr KAREŠ
Petr KAREŠ
10. června 2014
Historicky první turnaj organizace WAKO na území amerického kontinentu se na konci května konal v kanadském Torontu. „Politicky“ bylo nepřijatelné, aby Česká republika nevyslala k této výjimečné události alespoň jednoho svého reprezentanta a nakonec padla volba na mě, snad proto, že jsem ze současných reprezentantů výrazně vůbec ten nejstarší, a kdybych se po cestě ztratil, nebyla by mě taková škoda, zde by měl přijít na řadu populární smajlík. Má úloha v Kanadě byla předem jasná, co možná nejlépe reprezentovat a vrátit se zpět v pořádku.

Odlet byl naplánován na Čtvrtek 29.5., kdy jsem se s přestupem v Zurichu a následně Montrealu dopravil na místo určení v nočních hodinách evropského času. Značně rozespalý jsem se po cestě z letiště na hotel potkával s lidmi, kteří zrovna obědvali a snad jen cestovní výbava, kterou jsem sebou nesl mě za soustavné zívání omlouvala.
Pátek byl ve znamení formalit, které na organizaci WAKO patří mezi ty vůbec nejnudnější části turnaje, nekonečná fronta na registraci se nakonec ukázala jako chvilka proti nekonečné zdravotní prohlídce. Musím uznat, že tak detailně mě nikdo neprohlížel už dlouhé roky, a to jsem netušil, že stejná lékařská prohlídka mě bude čekat každé ráno před zápasem a ve zkrácené verzi i po zápase. Jestli na něco v Kanadě dbají opravdu výjimečné oproti všem ostatním zemím, kde jsem měl možnost zápasit, pak je to zdraví zápasníka. Jsem toho názoru, že většina zranění se děje v boji, ale na druhou stranu musím uznat, že ty nejzávažnější zranění v našem sportu se staly právě kvůli podcenění prevence ze strany sportovce a tento způsob, kdy Vám prostě nic nevěří a raději to zkontrolují má něco do sebe.

Zbytek pátečního dne jsem strávil prohlídkou Toronta, na každém rohu na Vás útočí kuchyně ze všech koutů světa a pro ty z nás, kteří na turnajích úpěnlivě držíme každý gram váhy, to bylo doslova peklo na zemi. Toronto samo o sobě má ale dle mého názoru skvělý nádech města, kde můžete dělat prakticky cokoliv chcete. Všudypřítomné mrakodrapy jsou tak vysoké, že spousta místa zbývá na zelené plochy, sociální a kulturní centra, pár minut pěšky najdete Ontarijské jezero a samozřejmě nejde zapomenout na místní šílenství po baseballu. Toronto Blue Jays je modlou, ke které se denně modlí snad každý skutečný obyvatel Toronta. Myslím, že každý „správný“ obyvatel Toronta má ve své skříni nespočet různých druhů obleků do práce a na volný čas 20 stejných triček Toronto Blue Jays, protože jinak si nedokážu vysvětlit tu modrou záplavu, které se line městem po pracovních hodinách. Téměř každý nosí tričko místního klubu, a jestli mě na Torontu mimo zápasy zaujalo něco vůbec nejvíc, pak právě to jak město žije sportem, i když to není sport, ke kterému bych měl nějak zvlášť blízko, zažít tu atmosféru byl skvělý zážitek.

Sobotní ranní vážení bylo netradičně až v 9:00, což ve spojení se začátkem zápasů v 11:00 při shazování několika kil před váhou jako v mém případě nebyla zrovna dobrá zpráva. Těžko za tak krátkou chvíli doplnit tekutiny a energii. Celý turnaj byl pojat velkolepě ve spojení s kanadskou „SUPERSHOW“ kulturistů, bodylifterů, přeborníků v crossfitu, mimozemšťanů, kteří na benchpressu dokázali zvednout stovky kil nebo více, než 1000x udělat shyb. Vše bylo propojené s veletrhem snad úplně všeho, co pro sport potřebujete a tak atmosféra byla skvělá. Nepatřím mezi svalově nějak výborně vybavené sportovce, a tak mě ani nenapadlo se měřit s kulturisty, kteří byli všude kolem. Co mě ale zklamalo, že mé svalstvo působilo skromně i proti většině žen, které na SUPERSHOW vystupovaly.

Ve váze do 91kg mě v Sobotu čekala místní hvězda Martello Jones. Nutno říct, že při video studiu soupeře, večer před zápasem na youtube, jsem Martella podcenil a doufám, že se pro další zápasy poučil. Martello nebyl nijak zvlášť technicky vybaven, ale disponoval obrovskou silou, kterou proti mně účinně uplatňoval. Jednoduchou technikou tvrdá ruka, ještě tvrdší noha opanovala veškerý prostor v ringu a mě nezbývalo, než se snažil včas kontrovat a boxovat do ústupu. Ve svém rohu jsem měl státní trenéry americké reprezentace, a i když servis během kola byl bezchybný, tak jsem si znovu uvědomil, jak strašně důležité je mít v rohu svého kouče. Výsledek 2:1 jsem doslova uplácal a se svým výkonem jsem vůbec nebyl spokojen, navíc se nechal soupeře, aby mě kopy zranil na stehně, což pro turnajový systém je na organizaci WAKO téměř vždy konec, protože Vaši soupeři jsou natolik zkušení, že si nestandardního pohybu nebo zvýšené citlivosti některé části těla vždy všimnou a využijí pro svůj prospěch. Zbytek Soboty odpočinek a před spaním úprava váhy na další vážení.

Na nedělní finále s gruzínským reprezentantem jsem se těšil, po sobotním zklamání jsem chtěl sám sobě dokázat, že mám navíc. Gruzínec byl o několik centimetrů vyšší a v ringu se hned postavil do boxerské pozice s přední nohou výrazně dopředu, a to mě vyhovoval, abych mohl lépe chránit zraněnou nohu. Gruzínec podle očekávání skvěle boxoval, já pracoval na jeho přední noze a sbíral body, v klinči jsme oba byli neutrální a šetřili síly. Do posledního kola nastoupil soupeř aktivněji a mě se nedařilo aktivitu přebírat zpět, tak jak bych si přál i přes to jsem byl přesvědčen, že bodově díky velkému počtu účinných kopů na přední nohu, které soupeř nekryl vedu. Soupeř si to zjevně myslel taky, protože v posledním kole sledoval jediný záměr, a to zvítězil KO, jeho obrana výrazně polevila a všechny údery mířily na hlavu, kopat téměř přestal. Na konci třetího kola jsem se vracel do rohu s přesvědčením, že jsem zvítězil, v profesionálním ringu bych jasno neměl, ale na amatérském turnaji, kde se boduje na čisté zásahy, mně to přišlo zřejmé. Součet bodů a vyhlášení trvalo netradičně dlouhou a na jeho konci mě čekal zatím nejpřekvapivější verdikt v mé sportovní kariéře, a to EXTRAROUND. Až později jsem se dozvěděl, že předseda organizačního výboru turnaje je také původem z Gruzie a měl poslední slovo, ale nastavené kolo v amatérském ringu se na turnaji organizace WAKO, která byla založena v 80. letech minulého století, asi boxovalo vůbec poprvé. Nastavené kolo bylo vyrovnané, nedokážu posoudit, kdo měl zvítězit, ale rozhodčí rozhodli, že můj soupeř, budiž mu to přáno.

Druhý den jsem odletěl zpátky do Čech s tím, že North American Championship je turnaj, který může v budoucnosti být zcela bezpochyby jedním z nejkvalitnějších v Severní Americe, a já jsem moc rád, že jsem mohl být u toho, když to celé začínalo.